Tuesday, 25 July 2017

2/2: (dalších) 5 českých fitness instagramů, které mě motivují + 1 slovenský

Jsem závislá na instagramu. A klidně to přiznám. Ale ta závislost a samotnej instagram jsou přece jen k něčemu dobrý. Našla jsem tam hned několik lidí, kteří mě určitým způsobem inspirují a motivují. Dneska vám představím ty, kteří se věnují převážně zdravému životnímu stylu.

V minulém článku jsem vám přiblížila prvních 5 profilů, které mě motivují. Jenže ono jich je víc, a tak přicházím s druhou pořádnou dávkou motivace.


Aki by asi málokdo při prvním pohledu na její profil označil za fitnessku. A to je přesně to, co mě na jejím instagramu baví. Aki neřeší jenom jídlo (a když už, tak si ho umí pořádně užít!) nebo cvičení (pro cvičení platí stejná závorka, jako pro jídlo). Ráda cestuje a fotí (tahle kombinace je vražedná, jen se na ty fotky podívejte - momentálně kvůli nim chci jet do Portugalska), užívá si života a dobrou náladu přenáší i na svoje sledující. Tohle všechno dělá i prostřednictvím svého BLOGU.

Ale zpět k tomu, proč je Aki mou fitness inspirací. Jen se mrkněte na ten hashtag, kterej jí svítí na profilu - #SpartanAki . Jojo, tahle krásná blondýnka se nebojí umazat v bahně nebo zrudnout při běhu. Má skvělou postavu a výbornou fyzičku. Zároveň si ale ráda dá bez výčitek zmrzlinu, protože život si má člověk užít :) Nikoho vás tedy nepřekvapí, že podporuje můj oblíbený projekt #zanormalniholky . Jen tak mimochodem, zrovna příští Spartan Race v Litovli poběží Aki spolu s autorkou tohohle projektu, @hellochristie, a přizvaly si k sobě do týmu jednu z fanynek. Tenhle zážitek vyhrála moje kamarádka @veronika_books_and_wonders, která to určitě zvládne levou zadní :)

Aki je pro mě obrovskou inspirací. Dokáže žít zajímavej a nabitej život, ale stíhá se v něm starat i o svoje zdraví :)

Friday, 21 July 2017

1/2: 5 českých fitness instagramů, které mě motivují

Jsem závislá na instagramu. A klidně to přiznám. Ale ta závislost a samotnej instagram jsou přece jen k něčemu dobrý. Našla jsem tam hned několik lidí, kteří mě určitým způsobem inspirují a motivují. Dneska vám představím ty, kteří se věnují převážně zdravému životnímu stylu.

Asi rovnou hned na začátku uvedu na pravou míru, že profily, které vám dneska představím, nejsou čistě o fitness nebo zdravém životním stylu. Inspirují mě lidé, kteří mají víc zájmů a zaměření, což možná bude dáno i tím, že za součást zdravého životního stylu považuju i fakt, že člověk neřeší celé dny jen jídlo a cvičení. 

1. @jmenujisepeta 

Tenhle seznam určitě nebude řazenej podle oblíbenosti, ale Péťa je prostě jednička - sleduju ji zdaleka nejdýl!

Teď si možná říkáte: ,,Nojo, vždyť ji jsi nemohla vynechat, když od ní máš jídelníček!" Ale věřte, že Péťa je tu především proto, jaká je. Pozitivní a usměvavá, upřímná a otevřená. Prošla si poruchami příjmu potravy a dostala se z toho. O to větší inspirací pro mě je. Když to dokázala ona, zvládnu to (snad) taky!

U Péti ale nemusíte hledat jen psychickou podporu. Tahle holka má taky nádhernou postavu, kterou nepotřebuje retušovat ani dlouho nakrucovat. To je pořádná motivace. Zároveň výborně vaří a peče, takže svým sledujícím pravidelně servíruje zdravé recepty. V neposlední řadě je taky trenérkou. Můžete na jejím profilu tedy najít i tipy a rady s tréninky a cvičením.

PS: Péťa rozjela hashtag #bojzanovytelo , kde najdete tisíce fotek související se zdravým životním stylem!

Wednesday, 19 July 2017

Potřebuju vědět, kdo je Elena Ferrante?

Obracím stránky, jednu za druhou, a po zádech mi přebíhá mráz. Jak je možný, že ta ženská dokáže do knihy napsat to, na co se já bojím třeba i jen pomyslet...



Elena Ferrante. Italka, která pobláznila svět. I mě.

Jenže mě nikdy autoři nezajímali. To jméno na obálce pro mě bylo prostě jen jméno. Maximálně pro mě mohlo znamenat určitou známku kvality. Když se mi od ,,onoho jména" už nějaká kniha líbila, ráda jsem sáhla i po další, na jejíž obálce bylo tohle jméno natištěno. Tím to pro mě končilo.

Proč autor tuhle knihu napsal? Jak ji psal? Jsou v ní nějaké autobiografické prvky? Jak přišel na tuhle nebo tamtu postavu? Tak tyhle otázky se mi hlavou nikdy nehonily. A už vůbec mě nikdy nenapadlo se ptát: Kolik je autorovi? Má rodinu? Co asi tak prožil? Proč by mě tohle mělo zajímat? Knížka je svazek stránek, na kterých je nějakej příběh (budu mluvit jen o beletrii). Jednoduchá definice. Dobrá knížka už pak nic jinýho nepotřebuje. Ten příběh by měl žít vlastním životem, ať už ho napsal kdokoli. Proto jsem sekce o autorovi vždycky přeskakovala. Až do chvíle, kdy se mi do ruky dostala Geniální přítelkyně.

Tuhle knihu jsem si koupila, protože ji četla spousta knižních blogerek, na jejichž vkus a názor já dám. Už když jsem si šla pro Geniální přítelkyni do knihkupectví jsem věděla, že jméno Elena Ferrante je pseudonym, protože to hodně lidí ve svých příspěvcích zmiňovalo. Já to brala jako prostý fakt a víc jsem se nad tím nehodlala pozastavovat. Jenže pak jsem si přečetla první díl a já najednou potřebovala vědět víc!

Nikdy dřív se mi to nestalo! Jenže je taky potřeba zmínit, že jsem nikdy dřív nečetla knížku, jako je tahle (snad jen některé dobré autobiografie by se jí mohly rovnat, ale v těch jde primárně o autora, to je trošku jiný případ). Nikdy jsem nečetla knihu, která by přesně dokázala vystihnout myšlenkové pochody a především pocity jednotlivých postav. A ty pocity jsou tak reálný! Především v hlavní postavě, Eleně, jsem se našla. Jak je možný, že autorka dokáže popsat pocity, který si já sama ani neumím přiznat? 

Tohle obdivování si ale nechám spíš do recenze. Tady bych se ráda vrátila ke svojí úvaze, jestli potřebuju vědět, kdo je Elena Ferrante. Po přečtení Geniální přítelkyně jsem poprvé otevřela stránku pojednávající o autorce. Najednou mě zajímalo, kdo stojí za touhle upřímnou a uvěřitelnou zpovědí. A tenhle můj zájem se zvětšuje s každou další přečtenou stránkou druhého dílu (Příběh nového jména). 

Jenže já narozdíl od těch detektivů, kteří se snažili zjistit Eleninu totižnost, nechci znát jméno. Nezajímá mě ani, jak vypadá nebo jestli jde vůbec o ženu. Měla bych jen pár otázek, které mi vyvstanou na mysli ve chvílích, kdy mi při čtení naskočí husí kůže:

Píšete o pocitech, které jste sama zažila? 

Jak těžký bylo si tyhle pocity přiznat a pak je přenést na papír?

Sama si totiž představuju, že by ty knihy nikdy nemohly být takhle věrohodné, kdyby autorka (autor) sama něco podobného neprožila. Zároveň si ale neumím představit, jak se dá takhle otevřeně psát o vztazích. Co jsem tak pochytila z reakcí ostatních čtenářů, i oni se často pozastavovali nad tím, jak si Elena nebere servítky. (Spoiler: vždyť Elena přiznala, že své nejlepší kamarádce přeje, aby se jí nepovedl porod!) Přestože jsem se do postavy Eleny zamilovala (možná proto, že se v ní vidím), vidím všechny její chyby. Ty, které jí dala autorka. Znám (a stejně tak ostatní čtenáři) nejtemnější kouty její osobnosti. 

Jenže příběh je psán v ich formě a je tak uvěřitelný, že si dovedu představit, jak si postavu Eleny lidé okamžitě otisknou do autorky Eleny Ferrante. A to by samozřejmě dělali i ve chvíli, kdy by autorka propojení mezi ní a knížní postavou popřela. Lidé by věřili, že Elena a Elena (možná nám tohle má něco naznačit?) jsou jedna a tatáž osoba. A možná to tak opravdu je. Jenže pak chápu, že Elena Ferrante nechce, aby si ji doslova celý svět s tímto dílem spojoval. Vždyť knihy ze série Geniální přítelkyně jsou jednou velkou a až neuvěřitelně otevřenou zpovědí... 

Jak to s autory máte vy? Zajímáte se o ně? Na co byste se případně některého autora zeptali? 
Napište mi o tom do komentářů, ráda se na to podívám zase z jiného úhlu pohledu :) 

Wednesday, 12 July 2017

Perfekcionismus aneb zdravá výživa cestou k mentální ortorexii?

Kolik článků bylo napsáno o anorexii a dalších poruchách příjmu potravy? Miliony! Vsadím se, že většina z vás ale neslyšela o ortorexii. Nebo se pletu?




Spíš ne. Něco mi ale říká, že až vám řeknu, co to ortorexie vlastně je, zjistíte, že znáte někoho, kdo touhle nemocí trpí. Možná je to někdo ve vašem okolí, snad ještě pravděpodobnější ale je, že na takového člověka narazíte na sociálních sítích. Vždyť kdo z nás v dnešní době nesleduje nějakou dokonalou fitnessku (nebo fitnessáka), která nedělá nic jiného, než řeší, co jí? 

Není nic špatnýho na tom, že se zajímáme o to, co jíme. Někteří z nás chtějí být zdravější, jiní chtějí zhubnout, další si správnou stravou vytvořit základ k nabírání svalů. Jenže všechno má své meze. I to, co zpočátku děláme jen s dobrými úmysly, se může zvrtnout. Problém je ale právě v tom, že lidi, kteří trpí ortorexií, si to právě kvůli té nálepce "zdravé" nechtějí přiznat. Vždyť jen jedí zdravě! Vždyť se jen starají o své tělo a my bychom to měli dělat taky! Jenom závidíme, že nemáme tak silnou vůli jako oni! 

Jenže ono to není zas tak zdravé, když už nemyslíte na nic jiného než na jídlo. Máte přesně vypočítaný příjem, poměr makroživin, dopředu vymyšlený jídelníček a nedovolíte si žádné vybočení. Jasně, zase si asi myslíte, že takovým lidem závidím a možná i trochu jo. Ale problém není v tom, že někdo dodržuje určitý režim. Problém je, když se ten někdo začne bát nezdravého jídla, začne si vyčítat sebemenší přešlap, navýšení příjmu, nebo se za tahle vybočení přímo trestá. V tu chvíli je člověk zajatcem vlastní mysli, otrokem zdravé stravy. Posedlost zdravou stravou vyjadřuje naprosto přesně a bez obalu, co je na téhle nemoci špatně.

Schválně se podívejte SEM na stránku vimcojim.cz, kde najdete nejen podrobnější informace o ortorexii samotné, ale také tzv. Bratmanův test, který vám pomůže zjistit, jestli sami touto poruchou netrpíte. 

Zdravý životní styl vás má bavit. Máte ho následovat proto, že pro sebe chcete udělat něco dobrýho. Není nic špatného na tom, že budete jíst celý život zdravě a mít silnou vůli, pokud ale to všechno děláte z donucení nebo strachu, to je jiná. Pak byste se opravdu měli zamyslet nad tím, jestli to je ještě pořád zdravé. Ono totiž zdravé pro tělo nemusí nutně znamenat zdravé pro duši. Psychika je taky důležitá, na to nezapomínejte! 

Saturday, 24 June 2017

INSTA RECEPT: Zdravé banánovo-čokoládovo-oříškové muffiny

Jsem tu opět s oblíbeným typem receptů - insta receptem. Na mém instagramu je najdete ve stories, ty ale po 24 hodinách zmizí, takže si je pro vás ukládám a recept radši dávám i na blog, kde na něj můžete koukat, jak dlouho chcete :)



Tentokrát jsem měla chuť na něco čokoládového a chtěla jsem využít i svoje nové formičky na muffiny. Nakonec se všechno povedlo a já z trouby vytáhla výbornej a zdravej dezert/snídani. Jen zas tak úžasně nevypadaj. Je to proto, že jsem do těsta dala málo mouky. Mně totiž víc chutnaj ty vláčné, až skoro mokré muffiny. Pokud je ale chcete takové klasičtější nadýchanější (a i líp vypadající), přidejte víc mouky :)

Tak jdeme na to? Slibuju, že to je jednoduchý a dobrý :)

Thursday, 22 June 2017

Jak jsem konečně skočila aneb natočila jsem první video

Říká se, že když máme z něčeho strach, máme do toho skočit po hlavě - asi abychom neměli moc času na rozmýšlení. No, já se rozmejšlela docela dlouho...



Jenže jak jsem se tak rozmejšlela, čím dál tím víc to ve mně hlodalo. Chtěla jsem to zkusit! Chtěla jsem zkusit natočit video a zveřejnit ho (pro někoho něco tak normálního) Něco mi říkalo, že by mě to mohlo bavit. Jenže do toho se mi hlavou honilo: Nejseš na to dost hezká. Jsi moc stydlivá. O čem bys vlastně natáčela? Ve škole ti vždycky říkali, že máš nudnej projev. A tak dále.

Monday, 19 June 2017

Knižní koutek: Doppler byl dobrej? To jste ještě nečetli tohle...

Znáte ten pocit, když je něco tak dobrý, že nechcete, aby to skončilo? Takhle jsem se cejtila při čtení knížky Náklaďáky Volvo.  


Není to tak dávno, co jsem se tu v takové nekonvenční recenzi rozplývala nad knížkou Doppler od autora jménem Erland Loe. Všechno, co jsem do článku napsala, je pravda. Tak a teď to hezky všechno vezměte a vynásobte dvěma. Nebo rovnou deseti. A přesně taková je knížka Náklaďáky Volvo

To jsem tu recenzi vzala docela hopem, co? To bude tím, že se nechci opakovat. A hlavně, proč bych měla dlouze okecávat, že jsem z tý knihy prostě nadšená? 

Saturday, 17 June 2017

#zanormalniholky: Jaká vlastně jsem?

Prostě se měj ráda. 



No jo, ale jak se to dělá? Pro někoho je to samozřejmost, ale pro holku, co se roky nenáviděla (můj příběh o sebenenávisti a poruchách příjmu potravy najdete TADY a TADY), to není úplně jednoduchý. Ale jde to! O tom ale tenhle článek nebude, protože jak se mi povedlo mít se víc ráda, jsem už tak trochu nastínila právě v těch dvou výše zmíněnejch článcích. 

K tomuhle článku mě inspiroval projekt #zanormalniholky (mrkněte na jeho stránky nebo instagram), kterej se zabejvá snad vším, co holky trápí (především bojuje proti mediální šikaně a snaze společnosti určovat, jaký my holky vlastně máme bejt). 

Musím uznat, že když se má člověk rád, je to neskutečně osvobozující pocit. Mít se rád pro mě taky znamená, že mi na mně samotný záleží. Záleží mi na tom, jak se cítím, jestli jsem zdravá, co dělám nebo co chci dělat. A to platí i pro moje tělo. Svoje tělo mám konečně po těch letech ráda. Je totiž moje a už 22 let mi dobře slouží. Zažilo si se mnou docela těžký nemoci, který ale vždycky zvládlo, navíc jsem ho jako malá ničila s kamarádama při prohánění se na kole (těch odřenin, naraženin nebo i zlomenin!), nebo o něco později ježděním (respektive padáním!) na koni. Taky jsem ho dlouho mučila hladověním nebo naopak záchvatovým přejídáním. Přes to všechno tu ještě jsem, Žiju. Dýchám. Usmívám se. Chodím. Co víc si můžu přát?

A protože sebe a svoje tělo mám ráda, chci se k němu chovat hezky. Pro mě to neznamená chodit na manikůru a mazat se olejíčkama (nic proti :)). Podle mě se o svý tělo starám dobře, pokud mu dávám vyváženou stravu a hejbu se (přesně to jsem dřív nedělala). A s tím jde ruku v ruce i hubnutí. To tělo prostě bude na správný zacházení reagovat, hubnout, tvarovat se, nějak přirozeně se měnit. Mohla bych v touze po dokonalým těle hladovět nebo jíst jen chemický nízkokalorický věci (tak jako jsem to dělala dřív), místo toho si ale radši večer upeču výbornou, zdravou a prostě úžasnou špaldovou pizzu, protože z tý bude profitovat jak moje tělo, tak moje psychika. O tom ale zase jindy... 

Občas to ale mívá háček. To se totiž někdo ohradí, že když chci - i když přirozenou cestou - zhubnout, nemám se ráda taková, jaká jsem. 

Jenže jaká vlastně jsem? Vždyť jsem každej den jiná. Před rokem jsem byla stydlivější, před pár měsíci jsem měla o 14 kilo víc, včera jsem byla jízlivá, dneska se optimisticky usmívám na dešťový mraky, co se venku honěj za oknem. Znamená to snad, že jsem to někdy nebyla já?

 A jaká teda budu zejtra? No přece taková, jaká budu chtít! To, jaký jsme, si nejčastějc namlouváme my sami. Často do toho taky necháme kecat okolí. Vážně jste ale tak stydliví, jak si o sobě dlouho myslíte, nebo jste si to do hlavy dostali sami? A vážně si myslíte, že máte velkej zadek, nebo jste na něj začali nadávat až když vám to řekl někdo blízkej? 

Schválně se teď zastavte a zeptejte se sami sebe, jací chcete být zítra? Neptám se KÝM chcete být, protože to budete pořád vy. Máte ale nepřeberný množství možností!

Pokud tedy na sobě něco chcete změnit, směle do toho! Vůbec to nemusí být proto, že se nemáte dostatečně rádi. Znamená to, že vám na vás samotnejch záleží a nejste líný sami pro sebe (sami se sebou) něco udělat! 

Wednesday, 14 June 2017

Už je to rok aneb vzpomínám na Erasmus

Sedím doma u počítače. V Čechách. Pročítám si rok starý články, který jsou plný stylistickejch chyb, hlavně jsou ale plný vzpomínek. Krásnejch a nezapomenutelnejch.


Je to přibližně rok, co jsem se vrátila ze semestru ve Švédsku. Z úžasnýho semestru. Z krásnýho půl roku, kterej mi nezkazilo snad nic. Zpětně si uvědomuju, jak sluníčkově jsem musela ve svejch článcích nebo třeba zprávách kamarádům působit, ale ono to byla všechno pravda. A přestože se snažím bejt optimista, trochu se bojím, že tohle jen tak něco netrumfne...

Wednesday, 7 June 2017

Hubnutí s Péťou: 4. týden

Tak už je to měsíc, co hubnu pod vedením Péti z blogu blogbyp.cz . Spoustu z vás zajímalo, jestli už pozoruju nějaký pokroky. Měsíc je celkem krátká doba, na druhou stranu je dost dlouhá na to, abych nějakou alespoň malou změnu zpozorovala. A povedlo se!


Jak vlastně můj první měsíc vypadal, jste se dočetli už v prvních třech reportech (TADYTADY a TADY). Jenže to není všechno. Někteří z vás možná neví, že jsem se do hubnutí pustila už na začátku roku a za první tři měsíce jsem zhubla 12 kg (fotky a míry před a po najdete ZDE). V dubnu se mi ale váha zastavila a já začala ztrácet motivaci. A tak mi nabídnutá pomoc od Péti přišla vyloženě vhod.

I s novým jídelníčkem a tréninkovým plánem jsem se ale bála, že se nic moc měnit nebude. Někomu na začátku hubnutí kila mizí, u někoho to naopak trvá (hlavně pokud člověk předtím jedl málo a hodně špatně). U mě to navíc nebyl úplný začátek. Ale konec už s alibismem! Na novej režim si tělo očividně zvyklo a docela hezky na něj i zareagovalo...

Pocitové změny: chutě už mě nepřepadávají tak často / nejsem nafouknutá / nebolí mě hlava / nebývám už unavená / je mi volnější oblečení :) / pomalu se mi zvedá kondička

A co na to čísla?
Váha: - 2,5 kg
Pas: - 3 cm
Boky: - 3 cm
Zadek: - 2 cm
Stehno: - 1 cm

Pro někoho z vás to není žádná změna, ale já mám ze všech úbytků radost. Konečně se to zase pohlo tím správným směrem :) Zadek, moje nejproblémovější partie, jde vždycky až poslední, takže tam jsou ty centimetry vyloženě vymodelný! 

Asi by vás zajímaly i srovnávací fotky, ale ty zase dodám až po třech měsících, ať je ta změna pořádně vidět! Některý věci ale dávám na svůj instagram, tak pokud vás ta moje cesta zajímá trošku víc, mrkněte tam :)