Monday, 28 September 2015

Můj les

Na nohou mám nejkýčovitější růžové kotníkové holínky, které jsou ale v lese tou nejpohodlnější obuví. S culíkem a zachumlaná v teplé vestě se pomalu sunu po lesní cestičce a obdivuju tu nádheru, která mi přijde pokaždé nová, zajímavá, i když ji pozoruji už dvacet let. A tak mi vlastně nevadí, že nesnáším sbírání hub, vždyť můžu předstírat, že prostě žádné nevidím... a mezitím si užívat přírodu kolem.


Je to pravda, nerada chodím na houby. Možná je to tím, že většinou žádné nevidím a když už, tak jen v období, kdy jich lidé z lesa nosí plné nůše. Většinou mě to proto šíleně nebaví a otravuju ostatní. Přesto nerada říkám ne. Babičku do lesa samotnou nepouštím a i když vyráží chtivých houbařů víc, stejně většinou nazuju holínky a výpravu rychle doženu, protože si nerada nechávám ujít chvíle strávené v přírodě. 


Přírodu mám ráda, obdivuju ji každý den, ať už se zrovna kochám výhledem z autobusu, nebo si zajdu do parku. Zřejmě to bude tím, že jsem až do loňského roku žila v malé vesničce v domě přímo u lesa. A stále se sem vracím. Prahu mám ráda, bez víkendů doma bych se ale neobešla, ten klid prostě potřebuji. Obzvlášť ráda mám právě náš les. Strávila jsem v něm hodiny a hodiny, ať už právě na houbách, při procházkách nejen se psy, při projížďkách na kole a hlavně vyjížďkami s koňmi. Troufám si tvrdit, že tu znám každý kámen, každý kout. Kam jsem se nedostala na kole, tam jsem se příště vydala s koněm nebo rovnou pěšky. Když jsem se zrovna snažila houby opravdu hledat, lezla jsem i do houštin a křoví. Pokud byste mne tedy vysadili kdekoli v okolí několika kilometrů, zatočili se mnou a pak mi sundali šátek z očí, stejně bych velmi snadno našla cestu domů :)


Přestože mám ráda všechna čtyři roční období stejně, do lesa chodím nejraději na podzim nebo v zimě. V zimě obdivuju holé stromy a zasněžené cestičky, ve kterých si ráda vyšlapávám svou stopu, na podzim zbarvené listí, mezi kterým prosvítají sluneční paprsky. Ať ale do lesa vkročím v červnu nebo v listopadu, vždy na mne padne ten kouzelný klid. I když při procházkách často přemýšlím o všem možném, tedy i o problémech a věcech, kterých se bojím, nikdy nepociťuji strach ani stres. To v lese přece snad ani nejde. 


Les před naším domem je pro mne místo, ze kterého mám mnoho zážitků. Ať už jsme ujížděli na kole před divočákem (dodnes všichni tvrdíme, že to určitě divočák byl), chodili s partou blbnout do bungru, kouli se v místní (téměř) žabárně, odváželi kamarádku do nemocnice po těžkém pádu, chodili na spoustu vyjížděk na koních, nebo dlouho debatovaly s kamarádkami nad našimi problémy, to všechno si budu ještě dlouho pamatovat. A také doufám, že další zážitky ještě přibudou :) Hlavně ať ten obrovský dub, který stojí u vstupu do lesa, vydrží ještě spoustu let, bez něj by to totiž nebylo ono :)













Pokud máte tu možnost, nazujte (možná trošku hezčí a méně infantilní) gumáky a vyrazte na procházku :) Možná nemáte les za barákem a nepojí se vám k němu tolik vzpomínek, přesto věřím, že vám poskytne stejnou službu jako mně! Doufám, že si tedy na procházku v následujících dnech uděláte čas, babí léto je v plném proudu!
Máte také nějaké podobné místo, které máte rádi, máte s ním spojených mnoho vzpomínek a uklidňuje vás? Kam se chodíte uklidnit, zašít a přemýšlet o světě?


4 comments:

  1. Nádherné fotky. Les je krásny, čarovný. Milujem prírodu

    www.co-je-dobre-to-musim-mat.blogspot.sk

    ReplyDelete
  2. Konečně článek o chvílích v přírodě. Skvělý!:)

    ReplyDelete
  3. Úžasné fotky!

    http://style-makeup-tips.blogspot.sk/

    ReplyDelete
  4. Strašně hezké fotky. Já bydlím v Praze, ale na okraji, takže tu máme samé louky, pole, parky a lesy. Do centra to mám asi 30 minut, takže já si nestěžuju :)). Miluju přírodu.

    ReplyDelete