Tuesday, 3 November 2015

Kouzlo rodinných alb

,,Tohle je bratr mého dědečka, který bojoval v první světové válce.. a tenhle bratranec emigroval do Ameriky, vždycky ale o Čechách básnil a rád se sem vracel. No a tohle..."


V neděli dopoledne jsme si na chvíli užívali rodinnou pohodu, když najednou babička z ničeho nic přinesla stará rodinná alba. Myslím ta starší, protože ty, kde jsme já, moje ségra nebo rodiče vyfocení nahatí ve vaničkách známe moc dobře. Tahle stará rodinná alba beru spíš jako malý poklad. Vázané tvrdé desky, formát, který už se moc neprodává, uvnitř černobílé fotografie a plno obyčejných i neobyčejných životních příběhů...



Protože s babičkou bydlím od narození a navíc se k sobě chováme jako matka s dcerou, nestávalo se tak často, že bychom si sedly nad šálek kakaa a voňavý štrůdl (který má babička bezkonkurenční a chystám o něm článek) a babička mi vyprávěla příběhy svých rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, jak to často při návštěvách babiček (a dědečků, které bych nerada vynechávala jen proto, že jsem ty své téměř nepoznala) ostatní dělávají. Přesto jsem mnoho příběhů znala a další jsem si do pomyslené mozaiky přidala právě dnes, když jsme všichni obdivovali staré fotografie a poznávali, kdo na nich asi tak může být.

Černobílé fotografie mají své kouzlo, to pravé ale kouzlo ale přichází až s příběhy samotnými. Když posloucháte vyprávění o svém prapradědečkovi, který bojoval v první světové válce na východní frontě a přitom se díváte na zažloutlou fotografii, jak s uniformě sedí na koni, máte téměř pocit, že jste v té době s ním. A na druhou stranu nemůžete uvěřit, že se tato událost tak úzce pojila i s vaší rodinou. Všechny ty hodiny dějepisu hned vidíte z jiného úhlu. 

Ale nemusí to být takhle významné vzpomínky. Ráda si všímám i úsměvu, který měla prababička na fotkách, šaty, které babička jako malá nosila, nebo stará auta, která se dříve proháněla po silnicích. Pozastavíte se nad tím, jaký život dřív byl, jak vlastně takové fotky vznikaly a kdo v rodinách nebo rodiny fotil? A co třeba když opatrně otevřete zažloutlý dopis z roku 1912...

Musím říct, že mám tyhle rodinné chvilky opravdu ráda. Když každý přidá do mlýna co si pamatuje nebo alespoň zaslechl a všichni vzpomínají. Někdy na své mládí, jindy dobu ještě vzdálenější. To všechno jsou pro mne silné momenty. A já si pak uvědomuji, jak moc ráda jsem téhle rodiny součástí. Rodina, která si stejně jako všechny ostatní, prošla časy šťastnými i těžkými, která ale přes všechny omyly zůstává rodinou. Příběhy se šťastným koncem střídají ty šedivější, přesto na ně všichni vlastně velmi rádi vzpomínáme, protože to je to, co nás pojí. To je to, co nás dělá rodinou. 

A já bych ráda přidala příběh, na který budu ráda vzpomínat nejen já, ale i budoucí členové naší rodiny...





A co vy? Máte rádi stará alba a dýchánky nad nimi, kdy si vyprávíte rodinné příběhy? 
Mne dnešek inspiroval, abych se také snažila podobným způsobem některé své fotky shromažďovat, aby se nad nimi případně mohly bavit budoucí generace :)
Hezký večer přeji
Míša


10 comments:

  1. Věřím, že to bylo skvělé :). Já tedy takovou možnost nemám, protože už nemám žádnou babičku ani dědu, ale stačí mi si prohlížet s mámou alba, když měli s tátou svatbu nebo jsme byli malí :). Celkově miluji fotografie, hodně si toho sama zaznamenávám, abych pak mohla sama ukazovat snímky svým dětem, možná i vnučkám a vnukům.. :)

    http://es-veronica.blogspot.cz/

    ReplyDelete
  2. Já staré rodinné příběhy miluju a vždycky si říkám, že by to bylo na film - takové historické drama na pozadí druhé světové války. Jak už si naznačila, člověka to při hodinách dějepisu mine, ale jakmile si uvědomíš, že je to součástí vaší rodinné historie a identity, dostává minulost zcela jiný rozměr.

    ReplyDelete
  3. Ta alba jsou krásná :) Moje babička není tak pečlivá, tak má akorát několik krabic s fotografiemi. Staré příběhy jsou úžasné, smutné a napínavé. Někdy si říkám, v jaké době to vlastně žiju....
    Nejvíc se mi líbí fotky z 60. let, když byla babička v mém věku a opravdu nosila krásné šaty a sukně :D.

    ReplyDelete
  4. Páni, to je krásné! Neumím si představit ty emoce, které musíš zažívat, když ty lidé na fotkách jsou zároveň tví vzdálení příbuzní :)
    Getmovin by Deni

    ReplyDelete
  5. Nádhera..Ja mám veľmi podobné rodinné albumy uložené v starom hnedom kufri.. Kufor je tak plný albumami a fotkami, že je ťažké ho zavrieť. :)

    ladyminimalism.com

    ReplyDelete
  6. Já fotoalba úplně zbožňuju, mohla bych si je bez přestání prohlížet pořád dokonala :) a od té doby co jsem začala chodit s přítelem, jsem nám taky udělala společné album, kde dávám všechny naše společné fotky :)

    ReplyDelete
  7. To je krásný:)
    Já se nemůžu rozhodnout, zda tyto chvíle mám ráda, a nebo ne. Miluju příběhy. Jak je vyprávět, tak poslouchat. Ale když pzačnu přemýšlet, jak čas rychle plyne, kolik toho ti lidé zažili, jak vzpomínají, jak byli mladí... Tak začnu přemýšlet, jak se asi budu cítit, když někomu budu zase já vyprávět své vzpomínky. :)
    Ale příští návštěvu u babičky rozhodně využiji k nějakým drbům. ^^ :)

    ReplyDelete
  8. Je krásne mať fotky takto pokope a ešte v takých pekných albumoch :) My ich, žiaľ, až toľko nemáme, ale tiež som už mala pár posedeníčiek u babky, kde som si prezerala staré fotky :)
    Original copy blog

    ReplyDelete
  9. Tak to máme stejně, tyhle okamžiky jsou opravdu ty nejkrásnější :) Já mám bohužel dosti roztroušenou rodinu a moc daleko se nikdy nedostaneme. Prababičky zažily obě dvě války, mamky strýček emigroval za komunistů do Švédska (stále se stýkáme i s jeho dětmi a vnoučaty). Každá rodina má svůj příběh a je obdivuhodná :) Moc pěkný článek!
    http://chaoticandglamour.blogspot.cz/

    ReplyDelete
  10. wau tak to je nádherné ! ♥ chválim fotky, čiernobiele priam tá história z tamať žiari :)

    https://clodyteenmummy.wordpress.com

    ReplyDelete