Thursday, 22 June 2017

Jak jsem konečně skočila aneb natočila jsem první video

Říká se, že když máme z něčeho strach, máme do toho skočit po hlavě - asi abychom neměli moc času na rozmýšlení. No, já se rozmejšlela docela dlouho...



Jenže jak jsem se tak rozmejšlela, čím dál tím víc to ve mně hlodalo. Chtěla jsem to zkusit! Chtěla jsem zkusit natočit video a zveřejnit ho (pro někoho něco tak normálního) Něco mi říkalo, že by mě to mohlo bavit. Jenže do toho se mi hlavou honilo: Nejseš na to dost hezká. Jsi moc stydlivá. O čem bys vlastně natáčela? Ve škole ti vždycky říkali, že máš nudnej projev. A tak dále.

Tyhle myšlenky se časem začaly prolínat s myšlenkama jako: Až budeš mít čistší pleť. Až budeš hubená. Až budeš mít nějaký zajímavý zážitky. Až tě bude z blogu znát dost lidí, aby na ty tvoje videa vůbec někdo koukal. Až, až, až...

Jenže pak mi to došlo. Co když žádný  nebude? (Dobře, pořád doufám, že se hlavně až budu hubená a až budu mít čistou pleť a spousta dalších splněj :)) Nebudu používat ten příměr, že mě zítra může přejet autobus. To by bylo vlastně ještě dobrý, To by mi totiž bylo fuk, že jsem neudělala to, na co jsem tak dlouho myslela a co jsem chtěla zkusit. Co když se ale stane něco, co mi znemožní to, co tak dlouho chci, udělat, ale přitom budu žít? Pak by mě určitě mrzelo, že jsem to nezkusila. 

A po včerejšku už vážně můžu říct, že by mě to mrzelo. Včera jsem se totiž konečně odhodlala skočit. Nevěděla jsem, co zajímavýho bych mohla natočit, až mě napadlo, že vás seznámím se svou fenkou Maggie. Jak originální a zajímavé, co? No, mně to nakonec bylo docela jedno, jak to přijmou ostatní. Jasně, ráda bych, aby se na to někdo mrknul a to video se mu líbilo, ale pro mě bylo hlavní, že mě to neskutečně bavilo. 

Vážně nevim, jak je to možný. Hlavně dřív (teď už je to trochu lepší) jsem nesnášela veřejný vystoupení nebo třeba i jen blbý prezentace ve třídě. A teď mi najednou nevadí mluvit do kamery potažmo k lidem za počítačem? Světe div se, nevadí. Naopak! Vlastně mi to přišlo docela přirozený a ani jsem se tolik nestyděla. A něco mi říká, že až se trošku otrkám, určitě se i moje vystupování před kamerou zlepší. 

A co z toho celýho plyne? Takový to ohraný a hlubokomyslný doporučení. Jestli něco vážně chcete zkusit, udělejte to! Maximálně zjistíte, že to není pro vás. A pak už na to aspoň nebudete zbytečně myslet. V tom lepším případě získáte super zážitek, koníček nebo cokoli jinýho :) 

Zajímá vás to moje slavný video? Tak tady je - můj vstup na jůtuberský výsluní :))

2 comments:

  1. Gratuluju k tomu, že ses odhodlala! Tvůj přístup se mi líbí - žádné "až" být nemusí a jednou by člověk mohl litovat, že na to "až" čekal.
    Myslím, že na první video je to dobré. Tak ať ti jdou i ta další. :)

    ReplyDelete
  2. Jsi skvělá a podle článku dost podobná mně, s tím projevem a tak :) podle videa nudný projev určitě nemáš, jsi moc milá :) díky, že jsi mě nakopla také něco vytvořit :)

    http://ladylenna.blogspot.cz/2017/07/nakreslila-jsem-svuj-sen-vitej-youtube.html

    ReplyDelete