Friday, 21 July 2017

1/2: 5 českých fitness instagramů, které mě motivují

Jsem závislá na instagramu. A klidně to přiznám. Ale ta závislost a samotnej instagram jsou přece jen k něčemu dobrý. Našla jsem tam hned několik lidí, kteří mě určitým způsobem inspirují a motivují. Dneska vám představím ty, kteří se věnují převážně zdravému životnímu stylu.

Asi rovnou hned na začátku uvedu na pravou míru, že profily, které vám dneska představím, nejsou čistě o fitness nebo zdravém životním stylu. Inspirují mě lidé, kteří mají víc zájmů a zaměření, což možná bude dáno i tím, že za součást zdravého životního stylu považuju i fakt, že člověk neřeší celé dny jen jídlo a cvičení. 

1. @jmenujisepeta 

Tenhle seznam určitě nebude řazenej podle oblíbenosti, ale Péťa je prostě jednička - sleduju ji zdaleka nejdýl!

Teď si možná říkáte: ,,Nojo, vždyť ji jsi nemohla vynechat, když od ní máš jídelníček!" Ale věřte, že Péťa je tu především proto, jaká je. Pozitivní a usměvavá, upřímná a otevřená. Prošla si poruchami příjmu potravy a dostala se z toho. O to větší inspirací pro mě je. Když to dokázala ona, zvládnu to (snad) taky!

U Péti ale nemusíte hledat jen psychickou podporu. Tahle holka má taky nádhernou postavu, kterou nepotřebuje retušovat ani dlouho nakrucovat. To je pořádná motivace. Zároveň výborně vaří a peče, takže svým sledujícím pravidelně servíruje zdravé recepty. V neposlední řadě je taky trenérkou. Můžete na jejím profilu tedy najít i tipy a rady s tréninky a cvičením.

PS: Péťa rozjela hashtag #bojzanovytelo , kde najdete tisíce fotek související se zdravým životním stylem!

Wednesday, 19 July 2017

Potřebuju vědět, kdo je Elena Ferrante?

Obracím stránky, jednu za druhou, a po zádech mi přebíhá mráz. Jak je možný, že ta ženská dokáže do knihy napsat to, na co se já bojím třeba i jen pomyslet...



Elena Ferrante. Italka, která pobláznila svět. I mě.

Jenže mě nikdy autoři nezajímali. To jméno na obálce pro mě bylo prostě jen jméno. Maximálně pro mě mohlo znamenat určitou známku kvality. Když se mi od ,,onoho jména" už nějaká kniha líbila, ráda jsem sáhla i po další, na jejíž obálce bylo tohle jméno natištěno. Tím to pro mě končilo.

Proč autor tuhle knihu napsal? Jak ji psal? Jsou v ní nějaké autobiografické prvky? Jak přišel na tuhle nebo tamtu postavu? Tak tyhle otázky se mi hlavou nikdy nehonily. A už vůbec mě nikdy nenapadlo se ptát: Kolik je autorovi? Má rodinu? Co asi tak prožil? Proč by mě tohle mělo zajímat? Knížka je svazek stránek, na kterých je nějakej příběh (budu mluvit jen o beletrii). Jednoduchá definice. Dobrá knížka už pak nic jinýho nepotřebuje. Ten příběh by měl žít vlastním životem, ať už ho napsal kdokoli. Proto jsem sekce o autorovi vždycky přeskakovala. Až do chvíle, kdy se mi do ruky dostala Geniální přítelkyně.

Tuhle knihu jsem si koupila, protože ji četla spousta knižních blogerek, na jejichž vkus a názor já dám. Už když jsem si šla pro Geniální přítelkyni do knihkupectví jsem věděla, že jméno Elena Ferrante je pseudonym, protože to hodně lidí ve svých příspěvcích zmiňovalo. Já to brala jako prostý fakt a víc jsem se nad tím nehodlala pozastavovat. Jenže pak jsem si přečetla první díl a já najednou potřebovala vědět víc!

Nikdy dřív se mi to nestalo! Jenže je taky potřeba zmínit, že jsem nikdy dřív nečetla knížku, jako je tahle (snad jen některé dobré autobiografie by se jí mohly rovnat, ale v těch jde primárně o autora, to je trošku jiný případ). Nikdy jsem nečetla knihu, která by přesně dokázala vystihnout myšlenkové pochody a především pocity jednotlivých postav. A ty pocity jsou tak reálný! Především v hlavní postavě, Eleně, jsem se našla. Jak je možný, že autorka dokáže popsat pocity, který si já sama ani neumím přiznat? 

Tohle obdivování si ale nechám spíš do recenze. Tady bych se ráda vrátila ke svojí úvaze, jestli potřebuju vědět, kdo je Elena Ferrante. Po přečtení Geniální přítelkyně jsem poprvé otevřela stránku pojednávající o autorce. Najednou mě zajímalo, kdo stojí za touhle upřímnou a uvěřitelnou zpovědí. A tenhle můj zájem se zvětšuje s každou další přečtenou stránkou druhého dílu (Příběh nového jména). 

Jenže já narozdíl od těch detektivů, kteří se snažili zjistit Eleninu totižnost, nechci znát jméno. Nezajímá mě ani, jak vypadá nebo jestli jde vůbec o ženu. Měla bych jen pár otázek, které mi vyvstanou na mysli ve chvílích, kdy mi při čtení naskočí husí kůže:

Píšete o pocitech, které jste sama zažila? 

Jak těžký bylo si tyhle pocity přiznat a pak je přenést na papír?

Sama si totiž představuju, že by ty knihy nikdy nemohly být takhle věrohodné, kdyby autorka (autor) sama něco podobného neprožila. Zároveň si ale neumím představit, jak se dá takhle otevřeně psát o vztazích. Co jsem tak pochytila z reakcí ostatních čtenářů, i oni se často pozastavovali nad tím, jak si Elena nebere servítky. (Spoiler: vždyť Elena přiznala, že své nejlepší kamarádce přeje, aby se jí nepovedl porod!) Přestože jsem se do postavy Eleny zamilovala (možná proto, že se v ní vidím), vidím všechny její chyby. Ty, které jí dala autorka. Znám (a stejně tak ostatní čtenáři) nejtemnější kouty její osobnosti. 

Jenže příběh je psán v ich formě a je tak uvěřitelný, že si dovedu představit, jak si postavu Eleny lidé okamžitě otisknou do autorky Eleny Ferrante. A to by samozřejmě dělali i ve chvíli, kdy by autorka propojení mezi ní a knížní postavou popřela. Lidé by věřili, že Elena a Elena (možná nám tohle má něco naznačit?) jsou jedna a tatáž osoba. A možná to tak opravdu je. Jenže pak chápu, že Elena Ferrante nechce, aby si ji doslova celý svět s tímto dílem spojoval. Vždyť knihy ze série Geniální přítelkyně jsou jednou velkou a až neuvěřitelně otevřenou zpovědí... 

Jak to s autory máte vy? Zajímáte se o ně? Na co byste se případně některého autora zeptali? 
Napište mi o tom do komentářů, ráda se na to podívám zase z jiného úhlu pohledu :) 

Wednesday, 12 July 2017

Perfekcionismus aneb zdravá výživa cestou k mentální ortorexii?

Kolik článků bylo napsáno o anorexii a dalších poruchách příjmu potravy? Miliony! Vsadím se, že většina z vás ale neslyšela o ortorexii. Nebo se pletu?




Spíš ne. Něco mi ale říká, že až vám řeknu, co to ortorexie vlastně je, zjistíte, že znáte někoho, kdo touhle nemocí trpí. Možná je to někdo ve vašem okolí, snad ještě pravděpodobnější ale je, že na takového člověka narazíte na sociálních sítích. Vždyť kdo z nás v dnešní době nesleduje nějakou dokonalou fitnessku (nebo fitnessáka), která nedělá nic jiného, než řeší, co jí? 

Není nic špatnýho na tom, že se zajímáme o to, co jíme. Někteří z nás chtějí být zdravější, jiní chtějí zhubnout, další si správnou stravou vytvořit základ k nabírání svalů. Jenže všechno má své meze. I to, co zpočátku děláme jen s dobrými úmysly, se může zvrtnout. Problém je ale právě v tom, že lidi, kteří trpí ortorexií, si to právě kvůli té nálepce "zdravé" nechtějí přiznat. Vždyť jen jedí zdravě! Vždyť se jen starají o své tělo a my bychom to měli dělat taky! Jenom závidíme, že nemáme tak silnou vůli jako oni! 

Jenže ono to není zas tak zdravé, když už nemyslíte na nic jiného než na jídlo. Máte přesně vypočítaný příjem, poměr makroživin, dopředu vymyšlený jídelníček a nedovolíte si žádné vybočení. Jasně, zase si asi myslíte, že takovým lidem závidím a možná i trochu jo. Ale problém není v tom, že někdo dodržuje určitý režim. Problém je, když se ten někdo začne bát nezdravého jídla, začne si vyčítat sebemenší přešlap, navýšení příjmu, nebo se za tahle vybočení přímo trestá. V tu chvíli je člověk zajatcem vlastní mysli, otrokem zdravé stravy. Posedlost zdravou stravou vyjadřuje naprosto přesně a bez obalu, co je na téhle nemoci špatně.

Schválně se podívejte SEM na stránku vimcojim.cz, kde najdete nejen podrobnější informace o ortorexii samotné, ale také tzv. Bratmanův test, který vám pomůže zjistit, jestli sami touto poruchou netrpíte. 

Zdravý životní styl vás má bavit. Máte ho následovat proto, že pro sebe chcete udělat něco dobrýho. Není nic špatného na tom, že budete jíst celý život zdravě a mít silnou vůli, pokud ale to všechno děláte z donucení nebo strachu, to je jiná. Pak byste se opravdu měli zamyslet nad tím, jestli to je ještě pořád zdravé. Ono totiž zdravé pro tělo nemusí nutně znamenat zdravé pro duši. Psychika je taky důležitá, na to nezapomínejte!